Před rokem se začal plnit náš velký sen a psát příběh o velkém putování v dodávce s dětmi do Norska.

 

Snění a plánování bylo super. Ovšem realita příprav byla trochu jiná. Příprava našeho bytu na kolečkách nebrala konce. Doma to vypadalo jak po boji. No, ne jak. Doma probíhal každý večer boj se zavařováním sklenic s jídlem. Byla to docela alchymie, oťukávání víček. Kdo zkusil, ví.

Dalším oříškem bylo balení. Ještě nikdy jsem nás na měsíc nebalila. Taky to podle toho vypadalo 😊.

Termín odjezdu se blížil a já měla pocit, že potřebuji den nafouknout.

Nastal den „D“ (5.7.2017). Na tento den nikdy nezapomenu. Doma nebylo k hnutí – v kuchyni bedny s jídlem, v obýváku tašky s oblečením. Mezitím poskakovaly děti natěšené na velké dobrodružství s otázkou „Kdy už pojedeme?“.  Fanda připravoval auto a já doma s nervama nadranc korigovala děti a kontrolovala co všechno ještě potřebujeme nebo co se může hodit.

V 8 hodin večer bylo auto připravené na odjezd. Děti naposledy doma vykoupané, najezené a usazené v pyžamech do sedaček. Jak jsem si sedla opadl ze mě ten stres a dolehla únava. Poslední dni před odjezdem jsem do večera vařila a zavařovala a po nocích jsem doháněla resty do práce, jelikož jsem pořád měla dost času.

První naše zastávka byla v Německém Hofu, kde jsme na parkovišti připravili auto na spaní. Děti jsme přendali do postelí a my spokojeně ulehli. Ráno v 6 hodin vyskočily naše „budíky“ s heslem „my máme hlad“. Posnídali jsme a vyrazili na dlouhou cestu směr přístav Hirtshals v Dánsku. Krajina se začala měnit v nezajímavou nudnou nekončící německou planinu.

Náš řidič a průvodce v jedné osobě zjistil, že v Dánsku pojedeme nedaleko nejvyšší hory Dánska. Tak bylo rozhodnuto. V noci jsme zaparkovali na krásném parkovišti, uložit děti a spát. Ráno jsme vyrazili zdolat nejvyšší horu Dánska – Møllehøj (170,86 m n.m.). Po krátkém pátrání se vyfotíme u pomyslného vrcholu. Nakonec zjišťujeme, že jsme u Yding Skovhøj (170,77 m n.m.), která je považována za druhý nejvyšší vrchol Dánska. Těžko se v té rovině kopce hledají, protože na nich by se nedalo ani sáňkovat.

Přejedeme o pár kilometrů dál ke třetí nejvyšší hoře Ejer Bavnehøj (170,35 m n.m.), kde je postavená krásná vrcholová věž. Hlavně se vyfotit a hurá do auta. Musíme pokračovat dál, ve tři hodiny nám odjíždí trajekt z Hirshals (DK) do Kristiansandu (N), pro jistotu chceme mít nějakou rezervu.

Trajekt měl dvě hodiny zpoždění, tak už zbývá zabavit děti v autě, protože prší a s občasnými přestávkami bude pršet i dalších 14 dnů. Preventivně sprcha v obchodě na parkovišti.

Trajekt – zážitek jak pro děti, tak pro nás. Po páté hodině konečně vjíždíme do útrob rychlotrajektu. Vystěhovat se na palubu, usadit se a já při pohledu do první třídy dostávám hlad. Mám super nápad, dáme si něco na zub. Bylo to stylem zaplať a sněz co sníš. Bohužel jsme to úplně nepochopili a znamenalo to doplatit rozdíl mezi naší co nejlevnější jízdenkou a první třídou, což jsme při kupování lístků na trajekt z důvodu ceny jasně zavrhli. No co, máma má hlad nebo spíš chuť. Rozkaz kapitána zní: „Pořádně se najezte.“ Tak jsme si to patřičně užili, hlavně Maty si pochutnával na krabích klepítkách. Akorát hned na začátku slušná díra do rozpočtu. No, ještě že máme zavařeno z domova.

Do Norska připlouváme skoro v 8 hodin večer a stále prší. Ale náš sen se stává skutečností.
Prvním cílem je Lindesnes – nejjižnější bod Norska. Zde je krásný starý maják, fouká velký vítr. Vyfotit, pokochat a nakrmit dravou zvěř.

Vyrážíme dál na skalní útes Preikestolen. V celém okolí je zákaz parkování, takže nezbývá než vzít kemp – jeden z mála, který jsme využili. Ráno 9. 7. jsme vyšli z kempu na Preikestolen. Počasí nám příliš nakloněno není, celou cestu jemně poprchává. Nahoře víc a je pěkná kosa. Klárka nám trochu zmrzla v krosně a Máťa drkotá zubama. Rozdat svačinu, nandat pláštěnky a hurá zpátky. Při zpáteční cestě už leje, tak si dovedete představit, jak vypadáme. Rychle do auta, zatopit a převléct do suchého oblečení. Je to jedna z nejznámějších turistických atrakcí, takže tam bylo dost lidí. Když je hezky, musí to být masakr.

Příští zastávka vodopád Langfossen. Po cestě najdeme nocoviště a ráno pojedeme dál. První zastávkou je krásný vodopád u odpočívadla – Fossefall, uvaříme si oběd nabereme vodu a svištíme. Další zastávkou je už slibovaný Langfossen. Dáme piknik – výborné vafle s marmeládou, které jsou pro Norsko typické. Blejskeneme si padající vodu do jezera a hurá dál. Postupně zjišťujeme, že jsme v ráji vodopádů. Jsou na každém kroku a stavíme jen u těch opravdu zajímavých.

Odpoledne přijíždíme do Kinsarviku. Už nevím proč, ale vzali jsme si kemp. Asi trochu z lenosti anebo únavy z mé rýmičky a Fandovo aftů. Ráno máme v plánu vyrazit na soustavu čtyř vodopádů Husedalen, které tečou z největší náhorní planiny Evropy Hardangervidda. Nakonec to pro nás budou nejkrásnější vodopády v Norsku. Podle předpovědi by pršet nemuselo, ale necháme se překvapit. Předpovědím už nevěříme.

Parkujeme kousek za městem a vyrážíme k prvnímu vodopádu s přečerpávací elektrárnou. Pokocháme se, vyblejsknout a hurá dál. Vydáváme se „zkratkou“ rovnou k druhému. Zkratka je to doslova, jak ve filmu „Sněženky a machři“ – „Je to sice dál, ale zato horší cesta“. Různě prolézáme kolem roury, co vede vodu dolů do elektrárny. Nakonec vítězíme a přicházíme k jezeru a k druhému vodopádu. Nahoře je krásné jezírko, moc se ale nezdržujeme a vyrážíme dál hledat trollí poklady (lipo, které Máťovi schováváme, aby nefňukal a šlapal). Je to osvědčená metoda, jak toho hodně nachodit. Po rozbahněných schodech stoupáme ke třetímu vodopádu. Dost pršelo a cesta se zhoršuje. Potkáváme vracející se turisty zabahněné od hlavy k patě. Ještě kus stoupáme na vyhlídku, focení, kochání. Další cesta je hodně náročná, a i na Matyho už by to bylo moc. U jezírka si dáme svačinu a pádíme po cestě rovnou k autu. Blíží se déšť, kterému jen o vlásek utečeme 😊.

Dole ve městě doplníme zásoby, pošleme pohledy domů, uděláme si fotku s trolly.

Potkali jsme první kruháč v tunelu. Naší další zastávkou je Bergen, kam přijíždíme pozdě večer. Zjišťujeme, že máme problém s najitím vhodného nocoviště. Nakonec po dlouhém hledání a ježdění máme místo na odstavném parkovišti vyhrazené pro obytňáky. Je sice narvané, chce to přijet včas, ale nakonec se tam vmáčkneme. Parkoviště je hned u obchoďáku a tramvaje. Podobná parkoviště jsou i v jiných městech. Je tam pitná voda, elektřina a kdo má v autě WC, může ho vypustit. Cena cca 100 NOK.

Probouzíme se, jak jinak než do deštivého dne. Nasadit pláštěnky a kapuce a hurá do města, kde si prohlédneme tradiční rybí trh Fisketorget a samozřejmě neodoláme a i ochutnáme. Matyho výběr je jasný krabí klepítka které si zamiloval na trajektu a my se necháme zlákat a ochutnáváme velrybí maso. Přečkáme další ceďák pod střechou a vyrážíme do útrob města. Vzhledem k počasí odpískáváme výlet lanovkou na Ulriken, i když se říká, že kdo nebyl na Ulriken, ten nebyl v Bergenu.  Zase jsme našli pivnici, kde přečkáváme opět sprchu.

Odpoledne přejíždíme směr hory (Jotunheimen a Breheimen). Jelikož teplota začala rapidně klesat, nocujeme raději v údolí pod horami. Bereme kemp ve Skjoldenu, alespoň se zase trochu zkulturníme 😊. Máme místo na břehu jezera, kocháme se, ze skal padají vodopády, hrajeme fotbal. Ráno je ve znamení ideál – sluníčko svítí a hlavně neprší.

 

Tímto definitivně opouštíme fjordy a stoupáme horskou silničkou č. E55. Je nádherně, výlet, stavíme sněhuláka, koulujeme se a užíváme si sluníčka.

Máme strach zůstat nahoře přes noc, protože tady bude kolem nuly, tak volíme dlouhý přejezd do Trondheimu. Pořád máme v hlavě myšlenku, jet na Lofoty. Znamenalo by to sedět dva dny v autě. Ale nechceme takhle děti (i nás) trápit. Až budou starší, vrátíme se a pojedeme rovnou na Lofoty a severní Norsko.

Ráno nacházíme odstavné parkoviště pro bydlíky u Trondheimského stadionu. Je poměrně malé a narvané k prasknutí. Chvilku čekáme a zdá se, že budeme mít štěstí. Seznamujeme se s Nori, kteří bydlí nedaleko Lofot a tento nápad nám rychle rozmlouvají. Teď přes léto je tam prý hodně turistů. Loučíme se a bereme místo po nich. Parkoviště je kousek od centra. Jako první navštěvujeme Nidaroský dóm, který je opravdu nádherný ostatně jako zahrady a Arcibiskupský palác. Ovšem ani zde nás nemine sprcha, naštěstí jsme stihli utéct do útrob chrámu na prohlídku. Potulujeme se po zahradách a střílíme z luku, který si Maty pořídil za kapesné od strejdy Fífy. Dál naše cesta vede ke starému padacímu mostu Bybrua, ze kterého je výhled na zbytky skladištní čtvrti. Stojí zde staré domy na pilotech. Využíváme sluníčka a usedáme v malé kavárničce na rohu mostu, nabíráme potřebnou sílu, energii a kocháme se 😊. Ještě tak na chvilku vypnout děti :-D.

Další náš plán je návštěva parku Dovrfjell, který jsme objevili při cestě do Trondheimu. Mají zde žít Pižmoni (Musk ox), velikostí bizona, ale příbuzný k ovcím 😊.

Hned u parkoviště Grønbakken potkáváme nadšeného německého fotografa, a ochotně nás vede na místa, kde fotí Pižmoně. Ovšem, jak se později ukazuje, dnes nic nevidíme. Alespoň jsme se krásně prošli a vyfoukali 😊.

Odpoledne (16.7.2017) přejíždíme k Národnímu parku Rondane. Nocujeme na parkovišti u mýtnice pod Mysusaeter, večer se jdeme projít, hrajeme fotbal a střílíme z luku.

Ráno vyjedeme po placené silnici k Mysusaeter (asi 10 NOK). Dál cesta končí a my se vydáváme po cestě asi 6 km na chatu Rondvassbu. Čeká na nás krásná chata s občerstvením, dáme si vafle a polévku na zahřátí a mažeme zpátky. Fouká velký vítr, zezadu se na nás valí černé mraky, každou chvilku začne pršet a to není 2 km před cílem moc příjemné. Nakonec se nám podaří o vlásek uniknout. Jsme pořádně vymrzlí. Bereme roha z hor, už nám je zima 9°C. Jedeme se ohřát do Lillehammeru.

Do Lillehammeru přijíždíme pozdě odpoledne, rozhodneme se po dlouhé době přespat v kempu. Před návštěvou města se musíme trochu zkulturnit 😊. Nakonec jsem i vyprala, budeme zase za voňavky.

Ráno navštěvujeme skokanské můstky, bohužel (Fanda zas bohudík 😊) lanovka je mimo provoz, tak musíme pěškobusem podél můstku nahoru. Což je teda pro mě největší trest. Já tyhle drátěný schody bez zábradlí opravdu nemusím. Nahoře si dám za odměnu nanuka. Ve městě navštěvujeme krásný kostel se hřbitovem a přilehlý park. Při toulkách mezi suvenýrshopy nacházíme malou cukrárničku, kde dělají jen vafle a malé lívanečky. Co Vám budu povídat, neodoláme a rozhodně i přes tu cenu nelitujeme. Je to opravdu luxusní a po těch 14 dnech to i bodne. Máme plná břicha a jsme nadopovaný cukrem, takže můžeme vyrazit zase o kousek dál.

Pryč z města, jedem zase do přírody. Naším dalším cílem je Národní park Langsua, který je jen kousek od Lillehammeru. Nenápadnou a strmou cestou vystoupáme serpentýnami mezi krávy a ovce skákající do cesty. Nocujeme u infocentra v Kittilbu. Tady se prvně setkáváme s komáry, kteří nás zaženou večeřet do auta. Ráno pokračujeme kousek dál a pak musíme po placené silnici (asi 80 NOK) podél jezera.

Máme naplánovaný okružní výlet po národním parku Langsua, vyrážíme z Liomseter. Cesta se zdá být příjemná a nikterak náročná. Ovšem zdání klame, našemu malému turistovi brzy dochází šťáva. Dnes nepomáhá ani hledání trollích pokladů. Je pravda, že každý den dostane ráno pohorky a jde výletit (docela mu to nadšení občas závidím 😊). No nic, pověsíme pytel a jdeme zpět. Každý den není posvícení. Alespoň si v klidu uvaříme oběd 😊.

Dnes máme relativně dost času, tak se vracíme nocovat do Lillehammeru ke skokanským můstkům.

Ráno jsme svědky holčičího skokanského tréninku. Jsou to blázni! Vyrážíme na návštěvu do našeho posledního Norského města – Hamar. Z ruin katedrály kryté skleníkem, jsme spíše zklamaný, ale našli jsme krásné dětské hřiště 😊. Dáme si poslední Norskou zmrzku, uděláme pár fotek a razíme dál.

Pozdě odpoledne přejíždíme hranice do Švédska. Ráz krajiny se hodně změnil. Projíždíme mezi lesy, sem tam jezero – spíše nuda.

Ovšem pojedeme nedaleko míst, kde se běhá každý rok v březnu Vasaloppet (Vasův běh, jehož délka je 90 km). Ráno máme naplánovanou návštěvu medvědí ZOO v Orse. (14 dní po našem návratu, zde zabil medvěd ošetřovatele.) Cena je šílená. Co se dá dělat, děti se moc těší. O medvědy tady nouze není, dokonce jsme viděli i medvěda kodiaka. Uvaříme si oběd, natrháme si první švédské borůvky a zajedeme se podívat do Mory. Tady mají muzeum Vasova běhu. Není zde žádné příznivé místo na nocování, tak popojedeme kousek dál.

Naše další zastávka je Rättvik. Je tu nejdelší jezerní molo na světě, měří 628 m. Nic jiného zde není, tak mizíme. Odpoledne přijíždíme do města Mariestad. Konečně tady mají pořádně značená parkovací místa pro bydlíky, dokonce i se sociálkami. Je to luxus a ty karavany kolem také 😊.

Ráno vyrážíme do města. Ovšem nacházíme super hřiště pro děti (pro jistotu to chce náhradní oblečení sebou 😊).

Děti si hrají a my máme čas chvíli přemýšlet co budeme dělat dále. Švédsko nás nějak neoslovilo a sjíždět města je docela finančně náročné. Zmrzlinka, nanůček, kafíčko, ….. Takže se jednohlasně domlouváme na odjezdu do Dánska. Děti mají za odměnu slíbený Legoland, který máme v plánu zítra (24.7.2017) navštívit. Máme před sebou dlouhou a náročnou cestu. Původně jsme chtěli jet přes mosty, ale nakonec stíháme trajekt z Helsinborgu (S) do Helsingoru (DK). Vyplouváme v 19,30 hod. a v 19,50 hod. se vyloďujme v Dánsku. Už jsme na cestě 4.510 km a 83,41 hodin. Nakonec přeci jen přes most pojedeme, a to přes Storebæltský most (33 €). Ještě musíme koupit lístky nazítra, jelikož on-line jsou levnější a najít nocoviště.

Děti nemohou dospat. Konečně přijíždíme k místu „L“, jsme v šoku, mají i vlastní letiště.  Je půl 10 (v 10 hodin otevírají) a před branami už lidi stojí fronty. Lístky máme koupený ze včera za „krásných“ 1.167 DKK. Jsme uvnitř, dětem jsme dali identifikační náramky s telefonním číslem. Pro jistotu. Je to masakr, atrakce na atrakci. Naše představa, že si budeme stavět z kostiček se nekoná. Maty je jak v Jiříkově vidění. Neví, kam by chtěl jít dříve. Shrnutí celého dne je celkem jednoduché: výlet za všechny prachy (doslova a do písmene), ale hlavně jsme to přežili.

V hlavě se nám rodí další plány. Jedním z nich je navštívit Berlín, jelikož pojedeme kolem. Bohužel počasí nám moc nepřeje, lépe řečeno vůbec. Leje jako z konve. Tak pokračujeme dál. Dalším z našich plánů je výstup na Sněžku, protože Klárka tam ještě nebyla 😊. Jedeme „bomby“ směr Pec pod Sněžkou. Ovšem při přejezdu do Polska nevěříme vlastním očím. Místní dálnice je jako tankodrom, děs běs. K tomu všemu nám dochází nafta a z představy tankování zde máme osypky (nakonec nás to nemine).

25.7.2017 v 19,38 hodin parkujeme v Peci pod Sněžkou (5.775 km). Po 3 týdnech na cestách si dáváme zaslouženou českou večeři v restauraci.

Ráno nám k balení Maty zpívá Jožina z Bažin a baví i naše sousedy 😊. „Tady už mluví česky a rozumí mi?“ 😊. Vyjíždíme první lanovkou nahoru. Počasí je takové spíš Norské, přes mlhu nic nevidíme. Necháme se vyfotit u rozcestníku a mažeme dolů.

Dolů jdeme přes Obří Důl. Zastavujeme se ve Slezském domě na polévku. Zahřejeme se a vyrážíme po modré dolů do údolí. Na chvilku se roztrhá mlha a koukáme na Studniční horu. Opravdu, ale jen na chvilku.

Odpoledne přejíždíme do Bílého Potoka za našimi kamarády.

Večer začalo pršet, tak se ráno vydáváme do Libereckého bazénu trochu odpučet 😊.

28.7.2017 ráno ještě trochu prší, odpoledne se vydáváme zdolat Jizeru. Cestu nahoru nám zpestří zmije vyhřívající se na cestě. Teď už mimo cesty nechodím. Večer máme naplánované první promítání fotek z našeho Tour de Norway.

A je tu poslední den. Dopoledne trávíme na Smědavě. Balíme auto, jezdíme na kolobrdě z půjčovny od Matyho. Dáme si polévku a po obědě vyrážíme na cestu domů.

Dneškem (29.7.2017) končí naše 24 denní putování. Celkem jsme ujeli 6.193 km a 109,38 hodin.

Teď nás čeká vyklízení, uklízení, praní a práce.

 

Team nejsme lenoši, ale Černoši.